Nechce se mi ani věřit,že zmíněných 9 dnů uteklo jako voda a je za námi.Já ,jako vedoucí celé této akce jsem opět pochopila,že není zbytečné investovat mnoho času do přípravy výcvikového tábora,jelikož to, co znělo v propozicích tábora, že se užijem a že si užijem ,byl myslím do puntíku splněn.Nerada bych se zde rozepisovala,jak tábor probíhal a proto jsem oslovila 3 nezávislé účastnice tábora,které všechny 3 jely na tento tábor poprvé,aby napsaly pár řádek o této akci.Svůj úkol splnily a tak na mne zbylo jen vypsání faktů,které se na táboře odehrály.
Poskytnutý areál: kynologické cvičiště ZKO Lomnice nad Popelkou i s rybníčkem
nejvzdálenější účastník: ze Zvolena – 460 km /SK/
nejbližší účastník: z Bořkova / 8 km/
počet dospělých: 26
počet dětí: 2- 5 /zde si je rodiče,či jejich příbuzní různě odváželi a přiváželi /
počet figurantů: 3 /Martin Vejbera,Jarda Štaud,Michal Sasák/
počet psů: 34
plemena: rottweiler /16/,německý ovčák/ 10/,briard /2 /,lhasa apso/1/,shih-tzu /2/,stafordšírský bulteriér /1 /,pitbul /1 /,belgický ovčák – malinois /1 /
na jeden den přítomný boerboel
nejvíce zastoupená chovatelská stanice: od Kačky
nafoceno přes 5000 fotek a nahráno 7 DVD pro každého účastníka tábora
počasí: od ohromujících přívalových dešťů až po krásně smějící se sluníčko v rozmezí 1 týdne
zkoušky: IPO – ze 7 statečných složili 3
nejzajímavější akce: vánoce 28.7.2010 i s živým stromečkem,koledami, rozbalováním dárků a tombolou/některé dárky se opravdu Ježíškovi povedly/
maškarní diskotéka za účasti DJ Laidise – 30.7.2010 – neskutečné masky
každodenní soutěže – někteří byli schopni pro svoje družstvo položit i život
a částečně se zmrzačit….Nutno podotknout,že vítězným družstvem se stalo družstvo hrochů,kde byla i moje maličkost./Družstev bylo 6/ – počet soutěží 12
největší kulinářský zážitek celého tábora: bramborový salát od Marcelky ze Slovenska
To je tedy na úvod a teď s dovolením nabízím to,o čem jsem mluvila na začátku článku.
Pro doplnění: slibuji,že příští rok proběhne 3.ročník a na jeho uspořádání se již pracuje.Doufám,že se najdou i další nadšenci,kteří se nebojí adrenalinových soutěží,chtějí se trošku zdokonalit ve výcviku svých čtyřnohých kamarádů a hlavně se chtějí bavit .
K.Ludvíková – alias šílená teta Kačka
1.článek Ing Kateřina Brabcová ,PhD. – Debra Monty Black – Brno
__________________________________________________________
Jaký byl LVT v Lomnici nad Popelkou aneb Týden u tety Kačky
Na náš v pořadí již druhý LVT jsme se všichni doma (já, dcera Dára a psí slečna Debra) těšily dlouho dopředu. Zážitky z loňska, kdy jsme pobývaly týden na LVT ve Cvikově (letos bychom jely znovu, ale měli už bohužel plno), byly příslibem příjemně a účelně strávených dní. Těšení narušoval jen sem tam zahlodající červík nejistoty, jak nás, nováčky a stále ještě začínající pejskaře, přijme mezi sebe již fungující parta lidí (v Lomnici se totiž letos konal LVT už podruhé). Nebudeme objektem pohrdlivého přehlížení od nějakých namyšlených šampionů? Dokážeme se plynule zapojit do vřavy táborové zábavy, kterou slibovala rozjařená pozvánka? Jak zvládnem týden v polních podmínkách? S hlubokým oddechnutím (nyní už zase zpátky doma) si dovolím předběhnout a prohlásit, že veškeré počáteční strachy nejen že byly zbytečné, ale skutečnost nakonec předčila i naše nejoptimističtější očekávání.
K nemnoha negativům patřila cesta z Brna do místa určení. S přestávkami po dobrých čtyřech hodinách jízdy jsme uondané konečně zaparkovaly v lomnickém kynologickém areálu, kde jsme byly hned vstřícně uvítáni všemi, kteří dorazili před námi. Po té, co jsme ubytovaly Debru v jejím prozatimním kotci (čemuž se houževnatě bránila až do konce pobytu – ale, konec konců, ona je přece pes domácí) a prozkoumaly společné prostory (ne sice luxusní, ale čisté a útulné), staly jsme se nevědomky vítězi malé loterie.
Nějakým šťastným řízením osudu jsme postavily svůj stan na malé vyvýšenině, což se nám vyplatilo hned první noc. Horko dne totiž záhy vystřídala pořádná bouřka a my jsme patřily k několika málo jednotlivcům, kteří nemuseli o půlnoci hledat útočiště ve dvou místních chatkách (které již měly své obyvatele) a následující den lovit své věci udicí. Spolu s faktem, že se v obývané lokalitě téměř nevyskytovali pavouci (ty opravdu ve spacáku nemusím) a že je velmi působivý pohled na slimáky slintající svoje slizy na váš nový stan přímo vám nad hlavou, považuji naše bydlení za romanticky vzrušující.
Déšť se pak během tábora ještě několikrát střídal se sluníčkem. Úmorná vedra se nám naštěstí vyhnula, ale deště mohlo trochu ubrat. Zjednodušilo a zpříjemnilo by se tak prostředí na výcvik a hlavně, mohl by se uskutečnit plánovaný celotáborový turnaj ve volejbale, kterého se přítomné děti nemohly dočkat. On totiž na tomto táboře byl připraven program nejen pro pejsky, ale i pro jejich páníčky! Tak, spravedlivě rozděleni do družstev, jsme večer co večer, když pejskové už znavení odpočívali po náročném dni, oprašovali v sobě smysl pro blbiny a soutěžního ducha. Nemusím zdůrazňovat, že jsme se u toho někdy pořádně zapotili, jindy jsme museli nažhavit mozkové závity, ale vždycky jsme se hurónsky nasmáli. A byly dokonce i Vánoce se silvestrovskou tombolou!? (K té tombole – stále přemýšlím, co v tom bylo za fígl, že si jedinou živou cenu, morčátko, vylosovala zrovna moje dcera!? Jako bychom těch zvířat doma už tak neměly dost.)
Myslím, že tyto chvíle hodně přispěly našemu vzájemnému sblížení se. Při práci se psy pak mohla zavládnout příjemná pohoda, kdy nebylo nikomu zatěžko se na něco zeptat, požádat kohokoli o pomoc, které se mu ochotně dostalo. Výteční byli zejména figuranti. Protože byl tábor zaměřen na výcvik obran, bylo jich tam několik a kousalo se skutečně dosyta.
Nás osobně posunul tento týden ve výcvikových dovednostech o pořádný kus dopředu. Spoustu zlepšováků jsme okoukaly při cvičení poslušnosti a co se týče stop, můžu místním jen závidět všudypřítomné louky, do kterých naše čubinka po ránu pro kousek párku radostně nořila čumák, protože v Brně o podobných nevím.
Vyvrcholením pracovní části tábora pak byly zkoušky, kterých se zúčastnilo několik z nás. Napětí před začátkem záhy vystřídala téměř sváteční atmosféra a na mě šly mdloby jako před lety před maturitní komisí, ale myslím, že vše nakonec dopadlo dobře. Některým zkouškařům se podařilo sesbírat plody své práce na výbornou, některým se výkon bohužel vydařil trošku hůř, než si původně přáli. Ale tak to prostě je, pracujeme s „živým materiálem“ a nemůžeme nikdy s jistotou předpovědět, jak se na té které zkoušce nebo výstavě náš pejsek zachová.
Každopádně pro nás se tento zážitek, jako i celý pobyt, stal obrovským poučením, motivací a výzvou do budoucna. V propozicích stálo, že tento tábor je akce pro ty, kteří si nemyslí, že během tábora vychovají ze svého psa mistra republiky, a v nejlepším smyslu slova si myslím, že tomu tak bylo. Celou dobu vládla příjemná pracovní atmosféra, úsměvy, přátelskost, pohoda… Teď už mi rozhodně není líto najetých kilometrů. A příště jedeme zase!
P.S.1 Samostatné poděkování patří organizátorce, paní Kateřině Ludvíkové (naší neúnavné a šílené tetě Kačce), která byla motorem, životabudičem a fantómem celé akce a která táboru vtiskla naprosto nenapodobitelnou tvář.
P.S.2 Ahóóóój všem „odkačky“!
Ing. Kateřina Brabcová, Ph.D.
2.článek – Petra Janečková –Doubl Best Lib-Vach – Klatovy
______________________________________________________
PS: Omlouvám se, že se ozývám až nyní, ale v euforii z výcvikového tábora jsem nějak zapomněla zaplatit paušální poplatek za internet. Proto mi byla tato vymoženost na čas odepřena. Ale jak vidíš, již je vše v pořádku. Konečně mohu sdělit své dojmy z tábora, který byl mým prvním.
Výcvikový tábor se konal v Lomnici nad Popelkou ve dnech 23.7.-1.8.2010. Byl zaměřen na aktivity spojené s výcvikem psů. Pravidelné výcvikové bloky byly stopování, obrany, poslušnost. Takto to bylo uvedeno v propozicích. Skutečnost však předčila mé očekávání. Vše bylo jinak. Ale vezmu to od samého začátku.
V současné době vlastním mladého, pubertálního rotvajlera. Ne, že by to byl náš první rotvajler, ale dá se říci, že je to první pes, po kterém jsme chtěli víc než po těch předešlých.
Dříve jsme měli psy na hlídání, kteří měli základní poslušnost, ale se stopami a obranami jsme naše psy neobtěžovali. Ani jsme je obtěžovat nemohli, protože jsme nevěděli sami pořádně nic o výcviku. Je pravda, že i nyní mám pocit, že jsem pouhý teoretik. Náš pes to, bohužel, pochopil také. I když chodíme spolu pravidelně na cvičák, často si musíme vysvětlovat, kdo koho bude poslouchat. Zatím vyhrávám, hurá! Když jsem přemýšlela o našich problémech, usoudila jsem, že bych se měla podívat, jak to dělají jinde. Začala jsem shánět nějaké informace o výcvikových víkendech a táborech. Na radu chovatelky jsem nakonec oslovila Tebe, Kačko. A musím říci,že nelituji.
Do tábora jsem dorazila se svou dcerkou a psem v pátek 23.7. v odpoledních hodinách.
Přiznávám, že jsem z domova odjížděla s velkými obavami. Nejistota z toho, jak mě přijmou cizí lidé, jak to vůbec zvládne můj pes, který nikdy na tak dlouhém výletě nebyl a hlavně jak si lidé a jejich psi zvyknou na naše temperamentní dítě. Ano, pravda je ta, že jsem se nejvíc obávala toho, že mi dceru přinese nějaký rotvík v tlamě. Naštěstí se nic takového nestalo díky výborné organizaci tábora. Po příjezdu jsme hned rozbalili stan, zabydleli jsme se a začalo seznamování s ostatními účastníky tábora. Ze začátku jsem byla trochu nesvá z toho, že se už všichni znají z loňského roku. Ale díky Tobě, Kačko, mě to rychle přešlo a já pochopila, že má volba tábora byla správná. Legrace nás neopustila ani na chvilku. Opravdu- už jsem se tak dlouho nebavila.
Dá se říci, že všechny dny probíhaly stejně, ale při tom byl každý den jiný.
Ráno jsme vstávali s tím, že vyrážíme na stopy. Po stopách byly obrany, pak úžasný oběd. Po obědě si šťastnější jedinci šli ,,políhnout‘‘, aby nabrali síly na večerní program. Někteří si chodili číst, ale věř, stejně jsme je odhalili. Spali.
Po poledním klidu byly opět obrany a cvičení poslušnosti. Musím přiznat , že náš pes měl dost. Ke konci týdne už neměl ani sílu na okusování boxu a venčit by ho mohla i dcerka, kterou by zajisté za sebou po břiše netahal. Z toho jasně plyne, že se se psy cvičilo naplno.
Já jsem při výcviku viděla práci jiných psovodů, zjistila jsem, že některé věci lze dělat i jinak a hlavně, že každý z nás má nějaké problémy. Tak si myslím, že jsme až tak za blbce nebyli. A nebo byli, ale všichni se chovali přátelsky a já tu svou nevědomost nepocítila.
Děkuji všem za rady, které mi při výcviku dávali.
Nesmím zapomenout na úžasné,,společenské‘‘ večery, soutěže, Vánoce, disco. Myslím, že tohle dcera ještě nezažila. Svými zážitky baví ještě nyní celou rodinu. A to ještě nezačala škola. Chudák paní učitelka, ta se bude divit! Doufám jen, že dcera neodnese do školy natočená a nafocená DVD. ( I má maminka po shlédnutí DVD povídala: ,, Tohle a dospělí lidé…‘‘ Ale věřte, že si při tom utírala slzy od smíchu.)
Ještě jednou Ti musím, Kačko, poděkovat. Poděkovat za Tvou vždy výbornou náladu, za to, jak se Ti povedlo nás začlenit do již spřáteleného kolektivu, za úžasné soutěžní večery( i když jsem na ně šla s hrůzou, co jsi zase na nás vymyslela). Děkuji za úžasnou aktivní dovolenou. Neměla jsem dovolenou osm let( tedy měla, ale jen pracovní). Tady jsem měla čas na sebe, na přátele, na dceru(moc o to nestála), na psíka. Prostě SUPER. Doufám, že to vše příští rok zopakujeme. Jen musím na sobě a psovi více zapracovat, abych si nepřipadala jako nějaký neschopný majitel psa. Ano, na táboře jsem pochopila, že pes je v pohodě. Problém byl prostě na druhém konci vodítka.
Děkuji Vám za vše, kamarádi. Za rok ahojky.
Petra Janečková
3.článek – Bc.Adélka Bisová – doprovod manžela Petra a Chiáry od Kačky – Cerekvice n. Loučnou
________________________________________________________________________________
Můj první zážitek s rottweilerským soustředěním
Představa, že budu souhlasit s nabídkou mého muže Péti a pojedu s ním a naší psovskou slečnou Chiarou na tábor s výcvikem rottweilerů byla pro mne vzdálená a nemyslitelná. Do poslední chvíle jsem odolávala opakujícím se prosbám, pod záminkou mé odlišné představy odpočinku, která spočívá v zavrtání se a uzavření se jako krtek ve svém domě bez kontaktu s kýmkoliv.
S velikým strachem jsem nakonec dala souhlas a s hlubokým vnitřním přemlouváním jsem se tiše začala připravovat a balit (3 skříně nebyly potřeba, což jsem zjistila až na místě.).
Odjezd- zavelel Petr!!!
Uklidnění mně přineslo teprve krásné podívání na úžasnou krajinu, kterou jsme projížděli (Jíčínsko), než jsem se dostali do tábora, zapůjčeného Rottweiler clubu Lomnice na Popelkou.
Úžasné přijetí od lidiček, kteří veškerý svůj volný čas věnují svým miláčkům, zahrnují je pečlivou starostlivostí, ale také nesmlouvavým, řádným a pravidelným výcvikem, jež stanovuje zdravou míru chování pejsků k páničkům a ostatním lidem, mi bylo nad očekávání velmi příjemné.
Uvědomila jsem si, že to jsou lidé s úžasným otevřeným srdcem, nejenom ke svému psovskému kamarádovi, ale jak jsem i později zjistila, jejich vřelost se promítala i ve vztahu k účastníkům, teď už i mého „zájezdu“.
Co energie a trpělivosti musí vynaložit majitelé výcviku svých psů si dovedu představit, neboť i naše Chiara je také občas tvrdým oříškem pro mého muže, který neoplývá vždy laskavostí a pro nadávku nejde daleko.
Ale začala jsem si uvědomovat, že pomocná ruka, povzbuzení, důsledná napomenutí či dobře míněná rada od kamarádů (ať již na psa, či páníčka), kteří chtějí pomoci druhým při výcviku, jsou přátelsky, vroucně a nenásilně podporující – prostě jdou od srdce.
Krátce a jednoduše řečeno, tito lidé jsou pro něco zapálení, jdou za svým cílem a přitom mají srdce na dlaní, takže neubližují, neurážejí, nepošlapávají druhé, což se v dnešní době tak často nevidí a je třeba si toho velmi vážit.
Po výcviku psů si asi každý myslel, že se oddá svým dalším osobním aktivitám. Ale omyl, parta žije dál a neodpočívá.
Hlavní organizátor KÁČA, optimistický element, ženská vždy na pravém místě, která nenechá nikoho v klidu a jež je prvním impulsem ke všem možným aktivitám, které probíhaly každý večer. Každovečerní soutěžení v sobě ukrývalo mnoho bojové nálady, dravosti, vychytralosti doplněné o povzbuzování, fotodokumentaci a šťastné tváře, které ukazovaly přátelskou a spokojenou atmosféru.
A nejkrásnější okamžik byl ten, kdy se strojil stromeček a byly Vánoce, což bylo pro letní dobu nemyslitelné. Vánoční stromeček, chlebíčky, obložené mísy, sklenice vína a dárečky, bylo jasným ukazatelem fantazie, pohody a přátelského prostředí. Na nikoho se při losování dárečků nezapomnělo, radost byla vidět v každé tváři, když ten svůj dáreček rozbaloval. Kouzlo, štěstí pohoda, zkrátka něco úžasného!!!
Tábor se završil poslední chvilkou v podobě hudby, tance, maškary a diskotéky. Při veselí vzpomínám na krásný pobyt mezi lidičkami, kde mi bylo dobře a těším se na možné další setkání.
Velice vám děkuji, účastnice zájezdu.